Jiljí Prokeš

Po maturitě byl počínaje dubnem 1943 až do začátku roku 1945 nuceně nasazen v závodě firmy IG Farben v Osvětimi. V době, kdy přijel na místo, byla továrna ještě staveništěm. Pan Prokeš zde nejprve pracoval na odklízení odpadu. Výkopové práce byly prováděny vězni nedalekého koncentračního tábora, kteří byli svými kápy poháněni k většímu výkonu nesčetnými ranami gumovou hadicí.

Po postavení první věže na destilaci syntetické náhražky leteckého paliva byl pan Prokeš přidělen jako pomocný dělník na stanoviště s ovládacími a kontrolními přístroji. Pracoval ve dvanáctihodinových směnách a bydlel v „lágru“, kde nuceně nasazeným ztrpčovaly život štěnice a otřesné hygienické poměry.

V závěru války se továrna stala častým cílem náletů. Zvláště počátkem roku 1945, když se Sověti přiblížili ke Krakovu, probíhalo bombardování noc co noc. Za situace, kdy se německá armáda dala na ústup, se pan Prokeš odhodlal k útěku a bez úhony se vrátil domů.

Po válce pracoval mj. jako projektant ve výzkumných ústavech a dlouhá léta též v podniku zastupující zahraniční firmy.