Příběhy
Blažena Dobrovolská
Paní Dobrovolská bydlí v bytě, který je součástí jednoho vinohradského hotelu. Kontrast luxusního hotelu a skromného prostředí, v němž se ocitáme po překročení prahu jejího bytu, působí překvapivě. Pani Dobrovolská se vyučila krejčovou a celý život toužila mít vlastní živnost, což jak sama dodává, se jí bohužel nikdy nepodařilo. V její kuchyni nicméně stojí krejčovská panna a na stole leží rozešitý kostým pro jednu z přítelkyň. Paní Dobrovolská tvrdí, že s kamarádkami provozují výměnný obchod. Mají malé důchody a spoustu věcí si nemohou dovolit. Proto si tímto způsobem vypomáhají a zpříjemňují život.
Jarmila Pláteníková
Paní Pláteníková je žena, která si v životě rozhodně nenechá nic líbit. Její výřečnost a připravenost postavit se bezpráví ji často přivedly do nelehkých situací, ze kterých ale nakonec vždy vyvázla ve zdraví. Když poslouchám tuto energickou ženu, je mi jasné, že má v sobě tolik sil a odhodlání, že tomu ani jinak být nemohlo. Díky lásce svého syna ke všemu živému strávila paní Pláteníková v nevelkém pražském bytě mnoho let ve společnosti leguánů. S grácií jí vlastní o tom k mému překvapení vypráví, jako by se jednalo o morčata nebo křečky.
Jiljí Prokeš
Navzdory svému pokročilému věku je pan Prokeš do dnešních dnů zapáleným turistou. Jakmile je to jen trochu možné, chodí všude pěšmo. Pan Prokeš žije se svojí paní ze skromného důchodu. Již několik let mají zažádáno o státní příspěvek na sociální péči, který se jim stále nedaří získat, protože nesplňují všechny potřebné podmínky. V duchu si říkám, jak malá podpora by těmto lidem stačila, aby mohli vést o něco příjemnější život.
Jindřiška Rausová
Paní Rausová žije v maličké garsoniéře ve středu Prahy a každičký kout jejího bytu je bezezbytku zaplněn. Během našeho setkání si posteskla nad svojí malou kuchyňkou, která je spojena s ještě menší předsíní. Chtěla jsem tu paní Jindru vyfotografovat, ale prostor kuchyňky byl tak stísněný, že to vůbec nebylo možné. Přesto se paní Jindra po většinu našeho setkání usmívala, stejně jako se na ni z fotografie na zdi směje její syn, jenž žije v Austrálii.
Jiřina Petráčková
Paní Petráčková je žena s tak vřelým úsměvem, že se mi opravdu nechtělo opouštět její společnost. Bohužel se mi na fotografii tak docela nepovedl zachytit. O to více ho mám uchovaný jako vzpomínku a často si vybavím paní Petráčkovou, jak v červeném svetříku stojí ve dveřích a dlouze mi mává. I když naše setkání trvalo krátce, bylo mi naprosto jasné, že pro děti z domova v Belgické musela znamenat mnohé…
Pan Jakeš a jeho paní žijí nyní v domě s pečovatelskou službou v Rudolfově u Českých Budějovic. Oba jsou velmi činorodí, nemine téměř týdne, aby se nevypravili vlakem do Prahy. Velmi často zajíždějí také do Českých Budějovic a jsou zde pravidelnými návštěvníky koncertů a divadelních představení.
Libuše Audrlická
Paní Audrlická žije od svých dvaceti v Hradci Králové, posledních několik let v domě s pečovatelskou službou Harmonie. A je to právě slovo harmonie, které paní Audrlickou snad nejlépe vystihuje. Přestože jí život připravil nejednu těžkou zkoušku, tato křehká dáma má neustále úsměv na rtech. Je vášnivou cestovatelkou a čtenářkou. Jak sama říká, nemá čas se nudit. Na světě je přece tolik zajímavých věcí…
Stanislava Zvěřinová
Paní Stanislava žije v útulném domku se zahrádkou na okraji Prahy. Okolí působí velmi poklidným dojmem. Paní Stanislava již tak poklidně nepůsobí. Přestože je jí 85 let, je vidět, že tuto ženu neustále něco pohání. V průběhu setkání se mě jen tak mimochodem zeptala, jestli si nechci přečíst její povídky, které k mému nemalému překvapení píše na počítači. Je velkou turistkou a má skupinu kamarádek – říká jim „kočky“ –, se kterými podniká pravidelné pěší tůry. Obdivuhodné.
Vladimír Dobiáš
Nevzpomínám si, kdy jsem se naposledy zasmála tak jako s panem Vladimírem. Tolik vtipu a lehkosti, kolik v sobě má tento muž, by mu mohl závidět lecjaký dvacátník. Stále je velkým obdivovatelem žen a všeho krásného. V jeho prosluněném pokoji se ozývá křik andulek, z fotografie na stěně na nás shlíží prezident Masaryk a na psacím stolku jsou citáty svatých. Když odcházím, cítím hlubokou vděčnost, že jsem jej mohla potkat. Při odchodu mě všechno bolí od smíchu a pan Vladimír říká: „Už prosím vás běžte, nebo mi tu ještě umřete smíchy…“
Vlastimil Šerák
Při setkání s panem Šerákem jsem měla dojem, že je již napůl duchem někde jinde… Snad tomu tak doopravdy bylo. O válečných událostech se mu nechtělo příliš hovořit – a já se tomu vůbec nedivím. I to málo, co jsem slyšela o Peenemünde, zní jako děsivá noční můra. Pár měsíců po našem setkání se dozvídám, že pan Vlastimil zemřel.
Vojmír Srdečný
Pan Srdečný je vitální, usměvavý a doslova „srdečný“ pán. Dodnes je činný v Historické skupině 17. listopad a Sachsenhausen, v níž působí od jejích počátků a jejímž jménem nyní často vystupuje na veřejnosti při vzpomínkových slavnostech, pietních aktech a podobných příležitostech. I ve svých bezmála devadesáti letech vyučuje na Vyšší odborné škole Palestra. Ještě před pěti lety se zúčastnil seniorského maratonského běhu – ve kterém zvítězil. S úsměvem dodává, že soutěžící byli pouze čtyři, ale každé vítězství se počítá.
